českÁ středověká keramikA  

Keramické nádoby byly ve středověku nepostradatelnou částí každého hospodářství. Keramiku si mohlo vesnické obyvatelstvo kupovat ve městech kde bývaly hrnčířské trhy  a nebo ji získávaly od hrnčíře, který sídlil přímo v jejich či sousedních vesnicích.
Na ekonomický rozbor hrnčířské výroby klade zvlášť velký důraz sovětský archeolog B. A. Rybakov, který na základě zjišťování výrobků, které vyšly z rukou jednoho hrnčíře, případně z jedné dílny, dospěl k závěru, že výroba vesnických hrnčířů v období 11. až 13. století byla skrovná a zásobovala obyvatele nanejvýš jen několika vesnic. Naproti tomu odbytiště městských řemeslníků bylo mnohem větší a jejich výrobky byly zásobovány i trhy velmi vzdálené. Trh byl tehdy důležitý činitel pro každou výrobu. 
Na dnech nádob často hrnčíři  zanechávali různé značky, které
plnily funkci podpisu na jejich zboží. viz. obr. 1, 2

                                                
Obr.1  Mstěnice - Nález hrnku, "podpis hrnčíře"       Obr.2 Bezděčice u Obůrky - Dno nádoby
                                                                                                  se značkou - nález z vývratu

  –Z rozborů nalézané keramiky je zřejmé , že se muselo ve středověku pracovat s teplotou přes 800°C. Podle výše žáru se uvolňují a přeměňují jednotlivé příměsi hlíny. Při 110°C se uvolňuje vlhkost, při 400°C nádoba červená a uvolňuje se chemicky vázaná voda. Keramika však zůstává porézní. Při dalším stupňování žáru tvoří se z křemičitého písku hmota na způsob polevy.Tím se uzavřou póry a nádoba je nepropustná.

  –Rozličné zbarvení středověké keramiky na žluté, až cihlově červené až modrošedé, až černé odstíny, bylo častou pohnutkou v domněnkách, že modrošedé zboží je z jinak zbarveného materiálu. Pokusy prováděné v Německu ukázaly, že jde o dva různé způsoby vypálení, podmíněné množstvím železných sloučenin v hlíně a množstvím uvolněných plynů. Vypalují – li se nádoby v uzavřené peci (redukovaný oheň), zbarví se modrošedě viz obr.3, Vniká-li do pece vzduch (oxydovaný oheň), zbarví se žlutě až červeně viz obr.4. Předčasným přerušením vypalování zůstane uvnitř střepů jinak zbarvené jádro, které je patrno u většiny středověké keramiky.

Tmavočernému zbarvení mohla přispívat také jakost dříví, kterým se vytápěla pec( suché, vlhké, pryskyřnaté, uvolňování kouře sazí , pryskyřice.) Lesk na modrošedých nádobách vznikl prý pravděpodobně uhlazením pryskyřice.

Některé nádoby jsou při modrošedém lomu potaženy vrstvou, která je červená a má tuhový lesk. Tyto nádoby byly pravděpodobně přetahovány tuhovým pláštěm, což je metoda známá už v některých pravěkých kulturách.

Mladší středověké zboží bylo poléváno barevnými polevami. Také tato technika je velmi stará a je zachytitelná už v babylonském a staroperském prostředí. V Evropě se rozšířila ve 12. stol. n.l. Šířily ji národy , které vyšly z kulturní oblasti maloasijské. Vývozním střediskem maursko-saracénské keramiky byl ostrov Majorka, odkud se dostala znalost této techniky do Itálie , kde nazvali tento nový druh polévané keramiky majolikou. Zprvu to byly polevy solné, olovnaté a ciničito-olovnaté. Hliněné výrobky polévané polevou vyžadují základní hliněný potah tzv. engobu, kterou se předmět potahuje ještě měkký před vypálením.

Teprve ve 14. stol. zachycujeme více polévaných nádob. Do jaké míry ovlivňují rakouské manufaktury (Enns) polévané české zboží, není doloženo dostatečným počte, nálezů. Ojedinělé nádoby s plastickými malinami, někdy polévané olovnatou polevou a připomínající ennské výrobky, mohou být jejich domácím napodobením právě tak, jako je napodobováno i rakouské tuhové nádobí s kolky.
Západní vliv na se na keramice projevoval ve 13. století lepším vypálením, novými tvary (konve s uchem), objevením poklice a výzdobou provedenou ozubeným kolečkem (radýlkem) viz obr. 3. Hromadný výskyt polevy klade až kolem roku 1500. Hradištní keramiku zanechaly podle jeho názoru ve východním Německu slovanské kmeny, které se sem tlačily v 6. století z východu a jihovýchodu a obsadily toto území až do německé kolonizace okolo r. 1300. 

                             Hospodářské a sociální postavení hrnčířů

   Důležitou složkou v rozmachu hospodářského života v českých zemích byla kolonizace. Zprávy kronikářů mluví o kolonizaci již v 11. a 12. století. Privilegium Soběslava II. pro osadu u kostela sv. Petra na Poříčí (r. 1174 – 1178) dokládá, že ve 12. století vznikaly v podhradí mocných a hospodářsky významných hradů kolonie z přistěhovalých cizinců. Privilegium Přemysla I. na práva měšťanů v Uničově je příkladem písemného potvrzení hospodářsko-společenských, po případě politických výsad. Neznamená však, že by tato střediska řemeslné výroby a směny produktů vznikla teprve ve 13. století. Tehdy se jen dovršuje právní feudální formace starších osad a jedním znakem tohoto dovršení je i písemné potvrzení – privilegium. Ve 13. století vedle těchto starších sídlišť nastává prudký rozmach městských osad, založených zcela racionalisticky na zeleném drnu.

Vzrůst patriciátu šel ruku v ruce s rozmachem měst, kde už na přelomu 12. a 13. století přibývá řemeslníků, mezi nimiž byli i hrnčíři (figuli, lutifiguli, ollatores, figellatores). Usazovali se zpravidla v jedné ulici nebo kolem náměstí (např. v Praze, v Jihlavě, v Uherském Hradišti, v Brně). Mění se výrobní vztahy mezi venkovem a městem. Pokračují společná dělba práce mezi zemědělstvím a řemeslem a zdokonalení výrobních prostředků podporují přechod k peněžní formě feudální renty. Města se pomalu stávala privilegovanými sídly obchodu a řemesel. Produkce řemeslných výrobků stoupala, keramika se prodávala na trzích. Mezi městem a jeho okolím vyvíjel se těsný hospodářský vztah: venkov dodával potraviny a suroviny a opatřoval si tovary a cizí zboží. Pod ochranou městských výsad se vzmáhala řemesla, která se podrobovala dozoru městských úřadů. Také v našich městech byly od počátku zřizovány pořádky a z pořádků se časem vyvíjely cechy.

                             Výrobní proces – hrnčířské pece

K prvním objevům středověkých hrnčířských pecí v Čechách a na Moravě došlo koncem minulého století, a to ve Břví, v Broučkově, v Čáslavi, v Kroměříži a v Blansku. Bohužel nebyla těmto nálezům věnována patřičná pozornost. Zvlášť citelně pociťujeme tento nedostatek u hrnčířské pece z Blanska, zjištěné při stavbě budovy okresního soudu r. 1890, neboť tato pec byla datována nálezem mincí ze 14. a 15. století.
                  Na základě bohatého inventáře, který byl jak ve mstěnických, tak v brněnských pecích nalezen, datujeme pece ve Mstěnicích do století 13., pece v Brně do století 15. Pece ve Mstěnicích obsahovaly převážně bezuché hrncovité nádoby a mísy, zatím co hrnčířská dílna v Brně pod Petrovem vyráběla kachle, hrnce, poklice, džbány, mísy, trojnožky poháry a svými výrobky zásobovala především měšťanské domy uvnitř hradeb.
Pece, skládající se ze dvou komor oddělených hliněnou roštovou konstrukcí, jsou doloženy severně od Alp již ve střední době bronzové (na území Rakouska Herzogenburg), na našem území v kultuře velatické (Troubsko u Brna) a zejména pak v období laténském a keltském. V pecích tohoto typu vypalovali své výrobky také hrnčíři staroslovanští, jak o tom svědčí nález pecí na Slovensku v Nitře a na Moravě v Sadech u Uherského Hradiště.

–Převážně zemědělské obyvatelstvo raně středověké doby (10. poč. 13. stol.) vyrábělo podomácku účelné a jednoduché nádobí, k jehož základním tvarům patřily zásobnice, hrnec láhev a mísa. Jejich typologické varianty byly bohaté a vývojové souvislosti složité.

  –Ve 13. stol. se rozdělují archeologické památky do dvou hlavních proudů. Jeden setrvává na straší tradici domácké výroby, což se jeví v dožívání hradištních tvarů, technologie i výzdoby, druhý vyvěrá z většího rozšíření pokročilejší techniky práce, rozvíjí se ve městech a spěje ke specializované výrobě, vrcholí ve druhé polovině 14. a v 15. stol.

  –Ačkoli jsou nálezy hrnců v třináctém stol. proti stol. 14. a 15. mnohem chudší, přesto vykazují četné znaky, podle nichž je můžeme posuzovat. Většinou jsou bezuché s vykloněným okrajem jednoduše zaobleným nebo hraněným a často opatřeným vnitřním žlábkem. Hrnce vejčité mají zdůrazněnou plynulou esovitou křivku svého těla , kdežto hrnce soudkovité mají rovnější stěny a výrazně odsazené hrdlo jakousi hranou na rozhraní výduti. Ve výzdobě obou tvarů hrnců přežívají ve 13. stol. rovněž prvky hradištní jako vlnovka, vrypy , spirálově tažené linky,, znaky  na dně, i když určité výrobní znaky(vytáčení na kruhu, příměs tuhy, tvarování okraje do čtyřlistu aj. naznačují větší technologickou vyspělost, podmíněnou pravděpodobně novými popudy, vlivem kolonizace. Vedle ojedinělých misek, lahví, konviček a kahanů objevují se ve třináctém stol. také hrnky s ouškem, džbán a pohár.Větší rozmanitost nádob, stoupá pak ve 14. a 15. stol.  a je ovlivněna nejspíše většími městskými výrobními středisky.

Nejpočetnější v nálezech 14. a 15. stol. je keramika kuchyňská , v níž rozdělujeme podle účelu nádob , kterému sloužily, různé mísy, hrnce, poháry, džbány, konvice, talíře pánve , trojnožky, poklice
a  zátky viz tab.1

Keramika kamnářská  byla vyráběna nejčastěji ve stejné dílně jako kuchyňské nádobí a tvoří také podstatnou část středověkých nálezů. Patří sem kachle , kouřovody, klenební válce a hrnce. Zcela nezpracovanou oblastí keramiky je keramika stavební. 
Nálezem mincí společně s keramikou se nejspolehlivěji určuje stáří keramiky. viz obr.7

Obr. 7  Chronologická tabulka s použitím nádob
             datovaných mincemi - Morava
              (klikni pro zvětšení)

–Na nádobí rozhraní 14. a 15. stol. se mnohem zřetelněji projevuje také snaha o vyjádření jednotlivých částí nádoby, tedy i okraje než např.později koncem 15.  a počátkem 16. stol., přesto, že výrobní technika byla tehdy ještě dokonalejší.

  –V 11. – 13. stol., je hranění okraje do různých tvarů jednou, dvěma , i více plochami vodorovnými , svislými a šikmými. Pochopitelně se tu projevovala individualita hrnčíře spolu s jeho zručností a zkušeností.

  –Okraje převislé, vodorovně vytažené a okruží jsou ponejvíce na nádobách 14. a 15. stol.

  –Výzdoba- Výzdobu na středověkých nádobách lze rozdělit dle technického provedení do pěti základních skupin.

1. Výzdoba provedená dřevěnou tyčinkou, hřebenem , nebo kostí viz.obr.6.

2. Výzdoba provedená kolky nebo ozubeným kolečkem (radýlkem) viz.obr.3.

3 Výzdoba malovaná červenohnědou hlinkou. 

4. Výzdoba plastická. 

5. Zdůraznění povrchu nádoby různými olovnatými polevami.

 –Závislost na hradištní tradici se projevuje zvláště na keramice 13. stol.., i když rozložení ornamentů na těle nádoby je klidnější a projevuje se v něm proti 12. stol. jistý řád.Nejběžnější jsou spirálové rýhy, které hrnčíř vytvářel , při otáčení hrnčířské desky.

–Území Galie považujeme za důležitou oblast, takřka za kolébku historického procesu tvárnícího i zásadní náplň středověké civilizace. Proto je nutné připomenout nejdůležitější výsledky studie W. Unverzagta, zabývající se zvláště terrou sigillatou s ornamentem rytým pomocí radýlka. Tato keramika se vyvíjela na území severní Galie a má zajímavou a složitou genesi. Z jejího rozboru vyplývá, že technicky i ornamentálně navazuje na předchozí keramické skupiny, zvláště na „ belgické“ zboží časného císařství. Její ornamentika je v základě přímým pokračováním starogalské ornamentiky vzniklé v pozdním laténu, která sice byla spolu s „belgickým „ zbožím na čas vytlačena helenisticko- římskou keramikou (od. 2. stol n. l.,) ale uvnitř Galie- Belgie a v Germanii se vyráběla bez přerušení dále V pozdní císařské době znovu rozkvétá ve zboží zmíněné sigillaty ( 250.- 450 n. l) Toto druhé období jejího rozkvětu je předmětem Unverzagtovy práce. Výzdoba terry sigillaty spočívá v ornamentu provedeném pomocí radýlka. Tím se docílil pás ornamentu, skládajícího se z průběžného opakování motivů vyřezaných na cilindrické ploše kolečka. Takto provedený vzor lze rozdělit na dvě skupiny.: 1. Vzor s políčkovým rozdělením,  2. Vzor. Bez políčkového rozdělení.

Nejprve byl zatlačen keltským tzv. laténským uměním, podruhé naturalistickým helenisticko-římským dekorem. Ale v obou případech nemizí docela, nýbrž začíná znovu žíti, jakmile ochabují síly cizích vlivů. Na konci pozdní římské císařské doby je znovu vytlačována formálně a stylisticky nově pojatým uměním, germánskou zvěrnou ornamentikou. Ale ani tentokrát zcela nemizí. Znovu se objevuje na keramice merovejské (5. – 7. stol.)na karolinském nádobí (8. – 10. stol.) a odtud má jen krůček ke středověké keramice.

Tab. 1   Názorné příklady typického vzhledu a  tvarů středověké keramiky 

Obr. 8 Mísy. 1 Vícemilice 11.stol; 2 Dobrotice u Holešova; 3,4 Brno; 5 Bzenec, Starý hrad; 6 Pfaffenschlag	Obr.9 Brněnské poháry - Brno	Obr.10 Džbánky 15. stol.: 1 Brno; Holubí Zhoř u Vel. Meziříčí; 3 Uničov; 4 Litovel.
Obr.11 Hrnce 13 stol.:                   1 Martinice u Vojtic; 2,3,5 Krašovice u Sedlčan; 4 Praha 2; kaple sv. Lazara; 6 Zlončice (o. Mělník).	Obr. 12 Hrnce 14. - 15. stol.: 1-4 Melice; 5 Brno; 6 Veverská Bítýška; 7 Tišnov	Obr. 13 Hrnce s uchem 14. stol. : 1 - 2 Brno; 3-6 Kroměříž, hrnčířská pec; 7 Opava; 8 Olomouc; 9 Pfaffenschlag
Obr.14 Kahany a kelímky: 1,2,3 České Budějovice; 4,5 Koněprusy u Berouna; 6,7,8 Sezimovo Ústí; 9 Tábor	Obr.15 Loštické poháry 1-8 Loštice	Obr. 16 Loštické poháry s oušky: 1 Litovel; 2 Jevíčko; 3 Třebíč;4 Uherské Hradiště; 5,6 Loštice
Obr. 17 Mísy a trojnožky 14.-15. stol. 1 Bzenec; 2 Třebíč; 3 hrad Melice; 4 Mstěnice; 5 Brno	Obr. 18 Poháry: 1 Kozí Hrádrk; 2 - 10 Sezimovo Ústí	Obr. 19 Pokladničky a pánve 1 Praha 2, Jungmanova ulice; 2,3,6,7 Praha 2, Růžová ulice; 4,5 České Budějovice
Obr. 20 Poklice: 1,2 Týn nad Vltavou; 3,4,5 České Budějovice; 6 Karlštejn hrad; 7 Králův dvůr; 8,10 Sezimovo Ústí; 9 Praha 2, Růžová ulice; 11, 12 Kozí Hrádek	Obr. 21 Poklice a pokladničky: 1 Líšnice, okr. Šumperk; 2 Mstěnice; 3,4,6 Brno; 5 Staré Město u Uherského Hradiště; 7 Jevíčko; 8 Brno; 9 Pfaffenschlag	Obr. 22 Zásobnice se značkou - Mohelnice

                                                                   Kovářství

Důležité místo ve středověkých vesnicích zaujímali kováři. Stejně jako u hrnčířství se toto řemeslo začalo hojně rozvíjet ve městech, ovšem přímo na vesnicích jich bylo také mnoho. Vesnický kovář narozdíl od městského však zásoboval svými výrobky jen bezprostřední okolí jeho vesnice.
Bez kovářských výrobků se nemohla obejít jak zemědělská výroba, tak i řada dalších výrobních odvětví. Kovářské dílny dokládají především nálezy strusek nebo železných koláčů. Kovářská dílna s výhní byla nalezena např. při výzkumu ve Mstěnicích. O technické zdatnosti a dovednosti středověkých kovářů svědčí metalografické rozbory železných předmětů.

Obr. 23 Základy kovářské výhně - Mstěnice             Obr. 24 Kamenný půdorys domácké železářské
                                                                                                  pece - Vilémov, usedlost č. 1
                                                                                                                               

Tab. 2 Předměty denní potřeby především kovové

Obr.25 Šipky s tulejkou - Mstěnice	Obr. 26 Železné nástroje různé dtuhy železných hřebíků -Mstěnice	Obr.27 Železné předměty: Lopata, srp, část meče, podkovy, ostruhy - Mstěnice
Obr. 28 Zámky a petlice, šipky do kuší - Mstěnice	Obr. 29 Zaniklá osada Mstěnice - Metalografický rozbor sekery s meteorickým železem	Obr. 30 Část žernovu na mletí obilí - Mstěnice