Přínos Archeologie  

Zásadní přínos   pro   poznání  struktur středověké      vesnice s.v. přísluší především archeologii. Odhlédneme-li    od   ojedinělých  průkopnických  výzkumů, sahajících již  do 80. let  19. stol., lze  počátky skutečně koncepčního rozvoje  archeologie s.v. spojovat  s osobnostmi Z.  Smetánky  (1931)  v  Čechách  a  V. Nekudy (1921) na Moravě.  Původní  zaměření  na  výzkum  středověkých  vesnic zaniklých v  pozdním středověku vedlo na  Moravě k rozsáhlým odkryvům  několika lokalit  (Bystřec (u Jedovnic v Rakoveckém údolí), Konůvky,  Mstěnice, Pfaffenschlag, Vilémov (u Ruprechtova asi 2 km od Bystřece)), v Čechách  pak spíše ke komparaci mozaikových  poznatků  z  menších  odkryvů  a  povrchových průzkumů  s  ústřední  lokalitou,  za  kterou  byla  zvolena zaniklá ves Svídna na Slánsku, vyznačující  se velmi dobře čitelnými terénními pozůstatky. Od 70.  let 20. stol. se oba přístupy  sbližují,  obohacují  se  o  další výzkumné metody (historicko -  geografický,  geofyzikální,   stavebně - historický  a letecký  průzkum)  a  rozšiřují se  na větší území  (výzkumy mikro  - a  mezoregionů), především  se však studium zaniklých  středověkých vesnic začleňuje  do širšího rámce studia  středověké  a  novověké  vesnice  (v.  t. archeologie novověké vesnice),  vývoje osídlení a formování kulturní krajiny. Naproti tomu výzkum  raně s.v., prováděný od  50. let  20. stol.  v rámci  tzv. slovanské archeologie, nebyl   se  studiem   vrcholně  a   pozdně  s.v.  dostatečně koordinován  a  zejména  v  Čechách  stále  není toto období vývoje  vesnice  uspokojivě  zmapováno. 

Charakteristika sídlišt´

V 13. - 15.  stol. hovoříme o vrcholně a pozdně středověké vesnici. Vesnice sdružuje sídelní  a výrobní  funkce a  je ji  tedy třeba  chápat jako jednotu  sídlištního  areálu  (intravilán)  a  jeho širšího sídelního  a hospodářského  zázemí (extravilán).  - V raném středověku zjišťujeme na našem území velké rozdíly v hustotě a struktuře   osídlení.   Zatímco stará sídelní oblast zahrnující  úrodné   nížiny  byla  od   počátku  slovanského osídlení   zalidněna  poměrně souvisle, osídlení,  které postupně pronikalo do  výše položených, převážně zalesněných území pahorkatin, mělo spíše charakter izolovaných sídelních komor. Vesnice byly od sebe poměrně značně vzdáleny, často i mnoho kilometrů. Oddělovali je velké plochy nezkultivované země, často porostlé nesnadno prostupnými lesy či křovisky, jen málo protnutými neudržovanými cestami. Doprava a vůbec cestování mezi jednotlivými sídlišti byla proto namáhavá i nebezpečná. Jednotlivé vesnice tím byly přinucovány k co největší hospodářské samostatnosti a soběstačnosti. I v malé vesnici se musela vyrábět drtivá většina všech potřebných produktů a výrobků. 

Obr.1  Vzhled typické ranně
         středověké vesnice
- Okrouhlice

Raně  středověké  vesnice  byly  situovány  do  míst s nejpříhodnějšími   geomorfologickými  a   hydrologickými podmínkami  -  v   pramenných   pánvích,   na  soutokových ostrožnách, na březích nebo  v osách meandrů větších vodních toků.  Nejčastějším   typem  sídliště  byla   po  celý  raný středověk  síť  rozptýlených   usedlostí  a  jejich  shluků, obklopených  samostatnými  zemědělskými  plochami. (viz obr.1). Raně středověká vesnice byla vesměs jen velmi malým sídlištěm. Zpravidla ji tvořilo jen několik málo domů postavených bez jakéhokoli územního plánu. Domy byly jednoduché dřevěné konstrukce a zpola zapuštěné v zemi, tzv. polozemnice. Nejčastěji měli jen jedinou místnost.Nalezneme ale již mezi nimi i domy o více prostorách. Centrálním místem domu bylo ohniště, kolem něhož se soustřed´oval veškerý život v domě, vaření, odpočinek i spaní. Přes svoji primitivnost byly domy dobře obyvatelné, i za tuhé zimy se dal vyhřát na teplotu vyhovující i dnešnímu člověku (kolem 20 °C).  
              Ve 13. - 14.  století  v  souvislosti  s  hlubokou  proměnou  celé společnosti prošla  systémem změn také  s.v. rozptýlená raně středověká sídelní struktura  byla postupně nahrazována sítí kompaktních  stabilizovaných  vesnic   se   shlukovým   či plánovitým   uspořádáním  s  pevně   vymezenými  parcelami a komunikačními  plochami  a   s  nově  rozvrženou  lánovou plužinou,  uzpůsobenou  k   přijetí  regulovaných   systémů obdělávání  a vyhovující   nově  se   prosazující  zákupní poddanské držbě. 

              Od 2. poloviny 13.  stol. se objevují  vsi s pravidelným  geometrickým uspořádáním (zčásti zřejmě  pod vlivem soudobých  městských lokací)(viz obr.2). V míře  a v chronologii uplatnění    těchto    půdorysných  schémat    (návesovky s pravoúhlou  návsí, okrouhlice viz obr.3,  ulicovky, lesní lánové vsi)  byly  ovšem  v  jednotlivých  regionech  a  na různých panstvích  značné  rozdíly. Obecně  se  nové  uspořádání vesnice snáze  prosazovalo na čerstvě  kolonizované půdě než ve  starých  sídelních  oblastech,  kde  přijetí  změn mohla brzdit tradiční sociálně právní a sídelní struktura tak, že mnohdy zůstalo z velké části zachováno uspořádání vesnice z ranného středověku.Podle toho můžeme dnes v mnoha případech  zhruba určit určit stáří vesnic.  

Obr2. Rekonstrukce ZSO
          Pfaffenschlag

Měnila se i podoba a konstrukce domů. Stále častěji se objevovaly plně nadzemní roubené stavby, které záhy také plně převládly. Vedle obytného domu, jehož architektura i velikost již odrážely majetkové i sociální rozdíly ve složení vesnického obyvatelstva, se objevovaly i další typy staveb jako, stodoly, chlévy, sýpky, kůlny, vodní mlýny, ale třeba i krčmy.Při konstrukci vesnických staveb se začalo užívat i kamenného zdiva. Směrem do ulice nebo na náves stály obytné budovy, za nimi směrem do polí, pak hospodářská stavení. Pole začínala hned za nimi (záhumenicová plužina) a v úzkých parcelách se táhla do volné krajiny. Měla již obvyklý tvar úzkého, dlouhého obdélníku, který vyhovoval orbě pluhem. Otevřenost vesnice navenek usnadn´ovala rozšiřování anebo - za nepříznivých podmínek - také zmenšování plochy orné půdy. Přeměna s.v.  ve  13.  -  14.  století  ovšem  nebyla  definitivním, napříště  neměnným  řešením  podoby   sídla  a  vztahů  jeho obyvatel;  vsi  se  dílčím  způsobem  dále vyvíjely (dělením gruntů  a   rozšiřováním  zástavby,  stavebním   a  funkčním zdokonalováním a přestavbami usedlostí nebo naopak částečným
pustnutím).  V  nově  kolonizovaných  oblastech mnohdy nebyl lokační (osídlovací)  záměr  dokonale   přizpůsoben  místním   přírodním podmínkám   nebo  byly   přeceněny  dlouhodobé   hospodářské možnosti  krajiny.  V  tom  případě  se  vesnice nebo i celé oblasti   od  počátku   zařadily  do   kategorie  ekonomicky a ekologicky   "zranitelných",   které   obvykle  nepřečkaly hospodářské  a  demografické   otřesy  a  válečné  konflikty pozdního středověku. - Počet usedlostí  s.v. se ve 13. - 14. století nejčastěji  pohybuje mezi 15 -  30, objevují se však nezřídka  i větší  kolonizační vsi  a na  druhé straně  tzv.sedliště  o  2  -  3  usedlostech.  Ústředním  komunikačním prostorem  většiny pozdně  s.v. byla  náves, plnící zároveň i důležité  společenské,  kultovní   a  hospodářské  funkce. Hranice  intravilánu  vyznačoval  plot, taras  nebo zedˇ, vzrůstá   však   i   počet   dokladů   příkopového  hrazení s branami .  Vedle převažujících středních  a  větších  usedlostí  dokládá  archeologie  také zástavbu  nižších  sociálních   skupin  (chalupy  podsedků, domkářů  - zahradníků (Pfaffenschlag,   Mstěnice)). Rozmanitost vzhledu poddanských  vesnic doplňovaly u mnohých zemanské tvrze (Obr. 4, 8) nebo rezidenční dvory, umístěné obvykle na okraji nebo v nevelkém  odstupu  od  vsi,  zřídka  přímo  na návsi, dále poplužní  dvory,  kostely viz obr.7  se  hřbitovem  obehnaným  zdí.  

 
Obr.3 Částečný půdorys ZSO Mstěnic-Okrouhlice              Obr.4 Mstěnice půd. tvrze a dvoru

                       
Obr. 5  ZSO Dašovice- Návesovka               Obr.6 ZSO Pfaffenschlag - dvouřadá lesní lánová ves

Obr.7 ZSO Narvice-Půdorys a rekonstrukce románského kostela