Příčiny zanikání středověkých osad

Je nesporné, že válkami vzalo za své mnoho vesnic- Válka ničila jednak bezprostředně, že byly vsi vypáleny a zcela zničeny, jednak ve svých důsledcích: pobití a zajetí obyvatel, zničení hospodářství, osevu, rekvizice atd. Celkové zničení záviselo dále na době trvání válek a jejich násilností. Pokud jde o rozsah zničení, podléhali mu netoliko krajiny v nichž se přímo bojovalo, ale rovněž všechno, přes co přecházela vojska obou stran. Dokonce přechod vlastních vojsk způsoboval v nejlepším případě vyhladovění. Spálené vesnice, rozptýlený dobytek a zpustošená pole byly zajisté dostatečnými důvody k opuštění venkova a přestěhování se za bezpečné hradby měst. O válečném zpustošení země se zachovalo mnoho zpráv . „Fontes rerum bohemicarum. III nás informuje o zpustošení Moravy Tatary r. 1241 a Mad´ary roku 1252. O 20 let později - 1271, když král Otakar s velkým počtem vojska dobyl tehdejšího Prešpurku. Vtrhli po jeho návratu Uhři na Moravu a způsobili velkou škodu na lidech. R. 1281 začala být válka na Moravě. Když Čechy a Morava byli zpustošeny, začal se vzmáhat v těchto krajinách hlad, takže nemálo lidí zemřelo hladem. R. 1282 pak dostoupila bída vrcholu, takže se hlad vzmáhal a loupeže přibívaly. Zemřelo takové množství lidí na Moravě, že ani nemohli být pochováni, nýbrž, že těla mrtvých, na polích a ve vsích nalezená, do velkých jam se házela.

Také kronika zbraslavská vydává řadu svědectví o válečných útrapách. Zvláště koncem 13. stol., po smrti Přemysla Otakara II, byla celá země hubena ohněm a loupežemi. Vesničané se utíkali do tvrzí a dědiny hynuly. Ve zprávách je však skryto i vření sociální.“Rolník se vyzbrojil k boji a s pohrůžkou škodit již strojí, ten kdo pásával vepře, ted´ zuřivě poroučí jiným.“ V letech 1285 až 1286 táhl král Václav druhý na Moravu, aby tam zakročil proti lapkům, soustředěným na hradu Sádku u Třebíče. Nepřítomnosti krále v zemi využívala šlechta, takže podle slov kroniky došlo ve všech krajích království českého k utlačování chudáků a k pustošení vesnic a města z lidských obydlí se stala na četných místech pustá samota.

Zaniklé osady v 15. stol. byly přičítány válkám husitským a Uherským. Mnoho zaniklých osad na Moravě je přičítáno válkám uherským. Celá řada zpráv vydává svědectví, že povstaly války veliké v Čechách a na Moravě, pálení, šacování, jímání a mordování. Také v ty války veliký byl hlad a veliká drahota v zemi. R. 1470 táhl Matyáš do Čech a král Jiří, který dlel na Moravě u Uh. Hradiště, táhl za ním touž cestou kde on pálil, „ano, ještě se kouřilo“. Mnohé vsi lehly tehdy popelem, v zemi panovala smrt a hrůza a všude, kamkoliv přitáhli nepřátelé, zdálo se jako by nastával soudný den. Mohli bychom ještě mnoho stránek popsat líčením  válečných hrůz, nás však zajímá otázka, jak dalece se válečné události podílely na procesu pustnutí. Např.Znojmo a jeho okolí se stalo na jaře roku 1468 prvním dějištěm bojů. Uherská vojska široko daleko se rozptýlila a zvláště mezi Znojmem a Moravským Krumlovem ničila jak vinohrady, tak i obilí na polích. U Znojma ,jak známo, k bitvě nedošlo a syn krále Jiřího Viktorin ustupoval k Třebíči a za ním v patách se hnala vojska Matyášova. Při tažení zaniklo několik vesnic např. právě známé Mstěnice, ale spousta jich i přes nápor tažení cizích vojsk nezaniklo. Nejvíce osad však zaniklo v okolí Znojma, neboť zde měla nepřátelská vojska dost času na to plenit po okolí.
V důsledku válek nezanikali jen osady, které měli vojensky exponovanou polohu, ale i osady ležící v horách a stranou dopravních cest.

Zbývá se ještě dotknout války třicetileté, jejíž zpustošení zanechalo mnoho stop v lidové tradici a s níž se snadno v této tradici spojil zánik většiny osad. Po důkladném zkoumání pramenů se však ukázalo, že na období 17. stol. připadá na Moravě už jen malé procento zaniklých osad. V souvislosti s válečnými událostmi je třeba se také zmínit také o rozbrojích mezi feudálními pány uvnitř země. Tyto boje byly především jen místního rázu, a i když vedly k vzájemnému ničení vesnic, případně k zajímání lidí, neměly zpravidla za následek úplný zánik osad.
Musíme připustit, že války zničily převážnou část osad, a že celkový proces zanikání byl spojen s válkami.

Války přinesly venkovskému obyvatelstvu jistě mnoho běd a utrpení. Mnohé vesnice byly tak zničeny, že k dalšímu životu už nepovstaly. Musíme však brát v úvahu i tehdejší způsob vedení války a dojdeme k závěru, že ani nejpočetnější vojska nemohla proměnit celou zemi v pusté spáleniště. Některé vsi byly za válek zničeny i několikrát.(např. Starý Hrozenkov), ale po odchodu plenících vojsk se všechno vrátilo k mírovému životu. Obnova zničených vesnic nebyla při tehdejších primitivních formách života složitá, takže během několika let se škody zahladily.

Války se podílely značnou měrou na počtu zaniklých osad, ale nebyly činitelem většinovým. Byly jednou z okolností, které proces pustnutí zesilovaly, ale sami o sobě ho nemohly v tak velkém rozsahu vyvolat. Válečné události dávaly poddaným příležitost změnit způsob jejich života. Velmi pěkný příklad v tomto směru nám poskytuje zaniklá osada Melice na Vyškovsku. Při dobývání melického hradu husitskými vojsky se obyvatelé vesnice pod hradem rozprchli a podle informace biskupského urbáře z r. 1465 se vrátil pouze jediný poddaný, zatímco ostatní raději pracovali při stavbě rybníků. Konečně i války je třeba chápat jako východisko z hospodářských potíží, do nichž se feudálové dostali.

                                                                        Černá smrt 

Nejradikálnější dosud vyslovená hypotéza tvrdí, že opustnutí vesnic ve 14. a 15. stol. je bezprostředním důsledkem velkých epidemií moru, které v této době řádily a z nichž nejstrašnější byla „ černá smrt“ v letech  1348 - 1350. Tyto epidemie moru , opakují se čas od času, trvale ovlivn´ovaly zdraví a odolnost lidu, což mělo za následek značný úbytek obyvatelstva. Mor postihoval, kde špatné hygienické poměry, umožn´ovaly rychlé šíření nákazy. Vylidněná města mohla přijmout větší počet venkovského obyvatelstva než dříve, což vedlo k nedostatku pracovních sil na vesnici. Epidemie měli vliv na počet obyvatelstva a je jasné, že ztráta obyvatel se musela odrazit v osídlení země.
Mor postihoval celou Evropu a mnohé země na tom byly ještě  mnohem hůře než ta naše.

G. Boccaccio o velkém moru - „ Pravím tedy, že od spásonosného vtělení Syna Božího dospěla léta čísla tisíc tři sta čtyřicet osm, když do vynikajícího města Florencie, krásnějšího nad všecky města italská , přišel vražedný mor, seslaný na smrtelníky bud´ vlivem nebeských těles, nebo ze spravedlivého Božího hněvu, abychom se napravili…
Ukázalo se záhy, že proti této nemoci nepomáhá ani rada lékaře, ani žádný lék: bud´ to bylo proto, že se tomu vzpírala povaha choroby, anebo že léčící (jejichž počet byl převeliký  - a byly to kromě učených i muži a ženy nemající o lékařství ani potuchy) ve své nevědomosti nepoznali, z čeho choroba povstává, a proto nepředepisovali náležitý lék, takže se uzdravilo jen nemnoho lidí a skoro všichni hynuli třetí den poté, co se u nich projevily příznaky…
Za tohoto trápení a soužení skoro úplně upadla a poklesla v našem městě ctihodná vážnost zákonů jak božských, tak lidských, protože ti, kdo je měli spravovat a vykonávat bud´ zemřeli jako ostatní lidé, nebo byli nemocni, či zůstali bez všech pomocníků, takže nemohli svůj úřad vykonávat a každému bylo tedy dovoleno, aby si dělal, co chce.“ 

Velkými tragédiemi byly také hladomory, způsobené neúrodou nebo v důsledku válek.

R Glaber o velikém hladomoru - „Když byl sněden všechen skot a ptactvo, začali lidé pod tlakem velikého hladu jíst mrtvoly a jiné neslýchané věci. Aby unikli hrozící smrti, někteří vyhrabávali lesní kořínky a vodní rostliny: avšak to všechno bylo na nic, neboť není úniku před hněvivou pomstou Boží než k sobě samému. Je otřesné vyprávět k jakému úpadku došel lidský rod. Běda! Hoře mi! To o čem se dříve zřídkakdy slýchalo , k tomu dal ted´ popud šílený hlad: lidé pojídali lidské maso.“

Jiným druhem pohrom, které ničily středověké vesnice byly často se opakující požáry. Ve většině případů však byla ves obnovena. Případy, kdy v důsledku požáru zůstala ves pustou, jsou ojedinělé.

V této souvislosti je třeba upozornit na případy, kdy došlo k překládání sídlišt´, zvláště v období budování měst, nebo kdy sami feudálové bud´ poddané přímo nutili k přestěhování do města, nebo stěhování do měst podporovali, neboť jim záleželo na hospodářské prosperitě i na obraně města. Tento proces se dál zejména ve 12. až 14. stol. Jako příklad můžeme uvést město Znojmo. Roku 1351 bylo postiženo morem, takže bylo liduprázdné. Markrabě sliboval svobody po čtyři roky všem, kteří se do města přistěhují, at´ jsou odkudkoli.
Jiný příklad nám poskytuje založení Uherského Hradiště, kdy došlo k přestěhování obyvatel ze zeměpanské vsi Kunovic a z klášterní trhové vsi Velehradu. Že však při přeložení sídla mohl zůstat i zbytek osídlení, ukazuje příklad Velehradu. Ves Velehrad zůstala stát , i když byl přeložen trh a bez námitky provedeno přesídlení obyvatel. Už 4 léta po přesídlení je jmenována „Starým městem“. K přeložení došlo patrně také u Žd´áru n. S. Při vystavění kláštera, bylo původní sídliště zrušeno a přeneseno na jiné místo. Severozápadně od Žd´áru na pravém břehu Sázavy jsou pole Za Starým Městem. Podobné příklady nám dokládají i další moravská města, jako Jihlava, Svitavy, Břeclav.

V každém případě je zřejmé, že se přesídlení dělo na úkor vesnice. Pokud došlo k úplnému přesídlení, zůstalo dřívější sídliště pusté. K překládání sídlišt´ docházelo nejen v souvislosti s budováním měst, ale i z přirozených příčin, podmíněných geografickým prostředím. Na prvém místě lze jmenovat dostatek nebo nedostatek vody, která je pro osídlení důležitým činitelem. Množství vody (záplavy) a naopak zase nedostatek vody vedlo k přeložení osad.

Při zániku starého sídliště dostávala nová osada, vybudovaná na novém místě, obvykle přívlastek „Nový“. Při rozboru příčin zanikání osad je třeba na tuto okolnost upozornit, neboť mnohá osada vzala touto cestou za své, když její obyvatelé, zvláště když jich nebylo mnoho se přestěhovali do města nebo jiné osady. Stejně tak i nedostatek vody mohl vést k opuštění vesnice. Jako příklad se dá uvést osada Nemotínek, která stála na kopci.

Dalším činitelem, který měl vliv na opuštění osady, byl nepříznivý výběr místa a špatná půda. Zvláště v obdobích kolonizačního úsilí došlo k založení vesnic na místech, kde k tomu nebyly příhodné přírodní podmínky. Během jednoho století mohlo být množství osad založeno a stejně tolik jich mohlo zaniknout. Tento osud stihl patrně veliký počet osad, jejichž jména se nám objevují  v listinách 12. a 13. stol. a více s nimi už nesetkáváme. Jakmile byly přírodní zdroje - a tu máme na mysli nejen půdu, ale i dolování - vyčerpány, žádná pouta neudržela obyvatele, aby pokračovali v životě na tomto místě. Nevhodná kolonizace byla patrně příčinou zániku ,noha Lhot, které právě v tomto období hojně zanikaly.

Rozbor české feudální společnosti provedený F. Grausem jasně prokázal, že se již od poloviny 14. stol. zhoršuje právní postavení venkovského lidu. Je přirozené, že tlak feudálů a jejich snaha po zvýšení poddanských dávek vyvolaly protitlak.
Zbíhání poddaných bylo velmi účinnou formou třídního boje a na Moravě i v Čechách je známa celá řada dokladů. Hlavní příčinou zbíhání bylo feudální zřízení a s ním spojený systém vykořist´ování a útisku . Proto je zbíhání jedna z forem třídního boje, jaký vedli poddaní po celou dobu trvání feudalismu. Uvážíme-li velikost středověkých vesnic, čítajících mnohdy jen několik osedlých, pak zánik takové vesnice zběhnutím není zajisté nic nepochopitelného. Přitom ani nemuselo docházet k hromadnému útěku, ale převažoval tu odpor individuální, vesnice se vylidnila postupně. K hromadnému útěku docházelo zajisté za neklidných poměrů válečných. Zbíhání venkovského obyvatelstva vyvolávalo velkou odezvu u panujících feudálů, jak o tom svědčí celá řada opatření namířených proti zbíhání.
Nejstarší doklad o zbíhání poddaných na Moravě máme z roku 1341. Velehradský klášter hledá ochrany u markraběte Karla. Stížnost je pro nás neobyčejně důležitá , neboť´ se v ní uvádí příčina zbíhání, totiž, že poddaní raději opustili své grunty, než by zaplatili feudální rentu. Markrabě Karel pak vydal nařízení, že nikdo nemá na své statky přijímat takové klášterní poddané. To nemělo však valné účinnosti.Z tohoto jednání získáváme další doklad toho, že příčinou pustnutí byly těžké platy vůči vrchnosti. Téhož roku bylo rozhodnuto nepřijímat žádného do města bez souhlasu kapituly, což svědčí o tom, že poddaní utíkali do měst.
Vidíme, že otázka pustnutí je tu spojena s feudální rentou, respektive s její přeměnou na rentu peněžní. V historii feudální renty je nutné počítat se stále vzrůstajícím hnutí odporu zemědělců, které vyvrcholilo v našich zemích na počátku 15. stol. v husitském revolučním hnutí. Poddaní opouštěli vesnice nejen proto , že byli utlačováni ze strany vrchnosti, ale i proto, že velká část rolníků začala vyrábět pro trh a dostala se tak do styku s městem. Je třeba brát v úvahu i tu okolnost, že peněžní forma renty vedla, vedla také k postupnému uvoln´ování osobní vázanosti poddaných. Peněžní renta však působila ještě druhým směrem, vedla totiž k diferenciaci uvnitř poddaných.
Nařízení proti zbíhání bylo učiněno mnoho, ale všechna opatření proti zbíhání byla málo platná. Dokonce r. 1589 určil moravský sněm pokutu 250 kop. gr.   Za přechovávání zběhlého poddaného, což nasvědčuje jak bylo tehdy zbíhání rozsáhlé.
Neklidné století 15. bylo živnou půdou ke zbíhání, zvláště když hrabivost šlechty neznala mezí, takže podle slov Viktorina Kornela ze Všehrd chudí lidé museli konat těžké roboty a nemohouce to snášet, z gruntů utíkali.
Na jednu z příčin zbíhání poddaných v době předhusitské upozornil F. Graus v souvislosti s tzv. českým právem a s právem emfyteutickým. Podle českého práva nebyla půda dědičná, proto pustla, neboť její držitelé věděli, že právem odúmrtním se pole beztoho dostanou majiteli půdy, a proto se o ně valně nestarali. Setkáváme se i s případy, kdy obyvatelé celé vsi zběhli. Roku 1673 utekli všichni obyvatelé ze vsi Jeníkova na panstvím dačickém, roku  1835 je znám útěk obyvatel Čerminy z Bohumína, kteří utekli pro přetěžování robotami do Pruského Slezka.

V každém případě je utíkání poddaných dokladem zostření třídních vztahů a zvláště útěk do měst je počátkem odlučování výrobců od výrobních prostředků, neboť ti co uprchli do měst, museli se živit nádenickou prací za mzdu. Máme řadu případů kdy poddaní zbíhali i za hranice, což pochopitelně stěžovalo jejich majitelům jejich hledání.
Feudál ztrácel zbíháním poddaných určitou část činže, kterou platili držitelé gruntu před svým odchodem, a ztrácel rovněž roboty , k nimž byli zavázáni. Zbytek obyvatel na vesnici byl následkem útěku svých sousedů postižen vyššími robotami, neboť panská pole musela být obdělána. Feudálové, vycházejíce z mnohdy jen všeobecně stanovené formulace robotní:“robotami všelijakými, kon´skými i pěšími jsou povinni“ nebo „budou pracovat kdy se jim poručí“ atd. , zvyšovali roboty. Je zřejmé, že zvyšování robot bylo příčinou dalšího zbíhání., až celá osada opustla.

Při rozboru příčin vedoucích k zániku osad v epoše feudalismu nutno vycházet z toho, že naše středověká společnost byla společností feudální, a že se také podle zákonitostí feudální společnosti vyvíjela. Zaniklé osady jsou jedním z důkazů , že se mění názory na hospodářské využití půdy. Feudálové ve snaze zajistit si co nejvyšší feudální rentu rušili vesnice, jestli že stály jejich snahám v cestě.
Na prvém místě je nutno jmenovat zakládání rybníků. Rybník zatopil bud´ ves samu , nebo takovou část pozemků, že poddaní museli být převedeni na jiné místo. Vidíme to např. u vsi Rakousek na Prostějovsku , k nimž možno připojit vesnice další.
Je velmi pravděpodobné, že takovýto osud stihl i mnoho dalších osad, jak nám to velmi výstižně potvrzují zemské desky při vkladu Vlasatic r. 1536 “…a tady kolem rybníků vlasatických až do Vlasatic příležících, kde dříve za starodávna vsi bývaly“. Podobných informací můžeme v pramenech nalézt vícero.
Další důvod zániku vesnic zásahem vrchnosti byl, že vrchnost zabrala pozemky poddaným a vytvářela z nich zejména koncem 16. stol. a na počátku  17. stol. panské dvory. Nejstarší doklad je z roku 1428, kdy pán hradu Veveří zrušil ves pod hradem a přivlastnil si její polnosti. Jako další příklad nám poslouží osada Jáma na panství pernštejnském. Dle urbáře z r. 1582 to byla ves malá, čítající 6 osedlých. V letech 1605 – 1606 vrchnost skoupila selské grunty, ale peněz jim dala jen malou část neboť ještě roku 1640 byla vrchnost dlužna dědicům bývalých usedlíků. Zápis v urbáři o vsi jámě (fo´l. 84 – 86) je přeškrtán a připojena poznámka: „ z tejto vsi jest učiněn dvůr panský léta  1605. Případ vesnice jámy nebyl ojedinělý.

Zatímco osady zaniklé v důsledku zakládání rybníků připadají na konec 15.  a na začátek 16. stol. , připadá zánik osad v důsledku růstu panských dvorů až na konec 16. a na začátek 17. století.

Srovnáme-li počet případů, kdy máme přímé svědectví o zániku vesnice zásahem vrchnosti, je jich opravdu málo. Nebylo by správné brát zjištěný počet k nějakým statistickým závěrům. Není zajisté pochyb , že podobný osud mohl potkat  mnoho osad.
Na rozdíl od poměrů anglických, kde v souvislosti se zánikem osad došlo k masovému vyhánění z půdy, nelze u nás o tomto procesu hovořit. I když došlo k záboru půdy pro rybník nebo dvůr, byla poddaným dávána náhrada.

Nevyčerpali bychom téma o zaniklých vesnicích úplně, kdybychom ponechali stranou otázku, jaké následky měl zánik tolika osad. Pochopitelně prvním důsledkem byla pustá pole. Majiteli půdy se naskýtalo několik možností co s půdou udělat. Mohl pozemky po zaniklé osadě znovu osadit, přeměnit v pastviny, založit rybníky nebo dvory, rozdělit je mezi poddané sousedních obcí, nebo je ponechat svému osudu, takže pozemky po několika letech zarůstaly lesem. Tak ještě dnes nalezneme na lesních plochách zbytky dřívějšího hospodaření. Např. při výzkumu zaniklých vesnic Mstěnic a Pfaffenschlagu se na lesních plochách zřetelně rýsují meze oddělující jednotlivá pole. Často však byla pole po zaniklých osadách přidělována poddaným sousedních vsí.
Pokud byly vesnice po těžké ráně obnoveny, snahou feudálů bylo osadit pustiny  co nejdříve a pro začátek poskytovali novým osadníkům i výhody. V naučení o správě lidu poddaného z let 1540 - 1543 čteme: „také dědiny po pustinách mohly by se osazovat, aby se na to lidem lhůty dávaly a pomoci něco k živnosti přidadouc i dříví k stavění dáti se jim má.
Pusté vesnice i jednotlivé pusté grunty jsou charakteristickým jevem feudalismu a vyskytují se ve všech zemích. Nevyskytují se snad až ve století 16.  a 17. , kdy máme o nich již poměrně dosti zpráv, jejich existenci můžeme sledovat od 14. stol. Zatímco v pol. 17. stol. je jejich stav znám díky lánovým rejstříkům, jsou pro 16. stol. východiskem uejména urbáře a bern´ová registra.
Zaniklé osady nevznikaly náhle a jen v důsledku katastrof apod., nýbrž byl to jev pro tehdejší dobu přirozený, a proto také o nich nenalézáme zmínky v kronikách.