Průvodce zaniklými vesnicemi na Drahanské vrchovině

ZSO - Zaniklé středověké osady

Obr. 1 Rekonstrukce vzhledu Blanska kolem r. 1400

Úlohou těchto stránek je popis historie a dávného života dnes již  zaniklých vesnic od 13. stol. i nastínění období minulých. Popis je seřazen od jejich vzniku až po zánik a přiblížení jejich dnešního výzkumu především pomocí histororickogeografického  a archeologického průzkumu. 

Stránky popisují existenci osad vzestupně od  historického období, od počátku zemědědělské expanze ve13. stol., popisu kolonizace našich krajin, změny krajiny, mýcení lesů, s tím spojenými ekologickými dopady, život na vesnici, vzhled celých vesnic i detailní popis usedlostí a plužin (polí), společenské poměry středověku a život na středověké vesnici, středověké zemědělství, způsob obdělávání polí a jejich tvar - druhy pěstovaných plodin, hospodářských zvířat, popis a obrázky středověké keramiky a nástrojů apod.     
Popisují následné krize feudalizmu ve 14. a 15. stol., která se značně podílela na zániku vesnic, vyvrcholení krize husitskými válkami za kterých zanikla i velká část vesnic na Drahanské vrchovině.
Následuje  popis dnešních způsobů výzkumu zaniklých osad a plužin, jejich lokalizace v terénu mezi dodnes existujícími vesnicemi, vzhled terénních pozůstatků po zaniklých usedlostech, plužinách a cestách.
Informace o životě a výzkumu ZSO završuje stránka různých zajímavostí k danému tématu a soupis použité literatury.
Vyvrcholením stránek je pak detailní popis jednotlivých zaniklých vesnic na Drahanské vrchovině, především v oblasti severní části moravského krasu. Jako první je uvedena mapa s celkovým přehledem ZSO. Následují jednotlivé ZSO, které jsou řazeny podle abecedy a jsou doplněny detailními mapkami poloh a půdorysů zaniklých vsí.

                 Dnes již sotva kdo rozezná, že tu vlastně kdysi stála nějaká stavení. Tam kde před mnoha staletími lidé prožívali své životy a osudy  teď zbylo jen pár těžko rozeznatelných vyvýšenin po jejich domovech, mezi kterými rostou stromy a do klidu lesa se ozývá jen zpěv ptáků. Stojím mezi rozvalinami , které ve mě vyvolávají zvláštní a tajemný pocit. Jistě měli lidé co tu žili velmi těžký a  fyzicky namáhavý život, při obdělávání velkých polí, které jsou dnes již dávno zarostlá lesem. Snad jim ale přece jen přinesl život i nějaké radosti.

Tiše stojím a představuji si  příběhy, které  se tu kdysi dávno odehrávaly a snad i tváře zdejších obyvatel, dávno zapomenutých lidí, které už nikdy nikdo neoživí ve svých myšlenkách. 

Takováto místa mě tedy začala přitahovat svou aurou klidu, smíru a všehovyrovnaností dávno zapomenutých činů. Když se na ně člověk vydá, stane se často obětí těchto myšlenek. Takto jsem tedy postupně začal docházet k zájmu o zaniklé středověké vesnice, podnikám výlety do přírody za krásami těchto zaniklých sídlišť a začal jsem se zabývat nejen touto romantickou stránkou věci, ale také jejich historickou realitou. 
Dnešní člověk vnímá jako sobě blízkou anebo alespon´ příbuznou jen malou část obrovského časového úseku dějin. Jistě je to doba nejnovější, jejíž děje se výše či méně promítají do každodenního života, jejíž viditelné stopy nalézáme všude kolem sebe a s jejímiž následky se musíme vyrovnávat. Snaha jim porozumět vede často k úsilí o hlubší pochopení vzdálenější minulosti. Ale i když v probuzeném zájmu dospějeme i velmi hluboko do minulosti, zůstane přesto mnoho tisíciletí zcela mimo naši pozornost Jsou vyhrazena vědcům-historikům anebo těm zájemcům jejichž záliba byla vyvolána i jinými motivy než snahou porozumět své současnosti. 

Středověk

 Středověkem nazvali učenci italské renesance v 15. stol. onu dobu, která dělila jejich současnost od antického světa. V jejich očích to byla doba celkového civilizačního i kulturního úpadku, doslova "doba temna", éra násilného přerušení vývojové linie dějin. Sami se cítili být těmi , kdo tuto dobu překonávají, a tím, že se navracejí k antice, obnovují všechno to, co středověk zapomněl či zničil. Obraz středověku, který vytvořili humanisté zůstal na dlouho pro jeho výklad neotřeseným základem. Celých následujících pět století bylo v jeho znamení. Jen v některých okamžicích jako např. v období romantismu v 1. pol. 19. stol., se ve středověku nacházely alespon´ nějaké hodnoty hodné pozornosti. Teprve ve 20. stol. začalo se odhalovat celé široké bohatství středověké kultury a začalo chápat i jeho civilizační přínos. V souladu se svým pojetím středověku jej humanisté také časově vymezili. Za jeho počátek považovali svržení posledního římského císaře Romula Augustula germánským vůdcem Odoakerem r. 476, které jim symbolizovalo pád římského impéria. Koncem středověku jim pak bylo bud´ dobytí Konstantinopolu (či Cařihradu dnešního Istambulu) Turky r. 1453 anebo objevení nového kontinentu - Ameriky - Kryštovem Kolumbem r. 1492. Začátek a konec středověku, stejně jako každé dějinné epochy se ovšem nedá vymezit takto přesně, pomocí jediného zcela určitého data. Zrod i rozklad jakéhokoli dějinného období je vždy déletrvající proces, v němž ale mohou některé události nabývat tak velkého významu, že celý složitý proces posléze symbolizují. Právě tak je tomu i s daty vymezující středověk.  

Historické práce zabývající se středověkem se v poslední době dotýkají v souvislosti s problematikou hospodářskou, také poměrů středověké vesnice a životních podmínek chudého poddaného obyvatelstva. Mnoho vesnic o nichž nacházíme zprávy ve středověkých listinách bychom dnes marně hledali. Tisíce středověkých osad, téměř ve všech zemích Evropy navždy zmizelo. Také naše země jsou zaniklými osadami přímo posety. Nevedou k nim dnes už pohodlné cesty, ale zapomenuté aleje a lesní pěšinky. Nad pozůstatky dřívějších sídlišt´ šumí lesy, hřmotí motory traktorů, rozlévají se hladiny rybníků. V mnoha případech jen dvůr, mlýn, o samotě stojící kostel nebo hřbitov jsou posledními svědky někdejší vesnice.

Z věcného hlediska je třeba rozlišovat osady úplně zaniklé beze stop, osady s materiálními pozůstatky a osady, které zanikly, ale byly časem opět obnoveny.

Ke konci 17. století byla ještě v živé paměti skutečnost pustých osad, nikoli však už pravé příčiny zpustnutí. S odstupem času se zapomínalo na pravé příčiny a za společného jmenovatele byly označeny války. Důkladnější pohled na tento problém však odhaluje, že vesnice zanikaly po celou dobu epochy feudalismu, tedy nikoli jen za válek…..Příčiny zániku venkovských sídel jsou úzce spjaty s poznáním života poddanského venkovského obyvatelstva. 

Autorem většiny informací o středověkých sídlištích u nás na Drahanské vrchovině je náš největší odborník na středověké vesnice pan profesor Ervín černý. Podařilo se mu zmapovat v tomto ohledu téměř celou naši krajinu a v rámci historickogeografického výzkumu odhalit mnoho dávno zapomenutých osad. O mnoho vzácných poznatků v naší krajině se však zasloužilo i mnoho jiných badatelů, např. Vladimír Nekuda, L. Hosák či Dagmar Šaurová……

Panu profesoru Černému s úctou

Dne 30. července zahynul v Praze při autonehodě ve věku 88 let prof. MUDr. Ervín Černý - Křetínský, DrSc. Vracel se sám z Prahy zpět na chatu, zřejmě vlivem mikrospánku skončil jeho vůz ve svodidlech, snad jako by Osud chtěl naplnit rčení, že velcí muži neumírají v posteli. Protože jde o osobnost na Blanensku známou, dovolte připomenout stručně jeho životní dráhu.

Univerzitní profesor MUDr. Ervín Černý, DrSc. se narodil r. 1913 v Podomí na okrese Vyškov. Ve dvanácti letech se přestěhoval z rodné vsi na Těšínsko, navštěvoval gymnázium v Českém Těšíně a po maturitě studoval lékařství na Masarykově univerzitě v Brně. Těsně před ukončením studií byl r. 1939 gestapem zatčen, byl vězněn na Špilberku a v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po osvobození Československa ukončil ještě r. 1945 lékařské studium a po kratší praxi v Brně působil 13 let na nově založené klinice v Hradci Králové, kde dosáhl akademické hodnosti docenta s následným jmenováním přednostou ušní a krční kliniky. Následujících dvacet let působil jako přednosta krčního a ušního oddělení v Ústřední vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích s pedagogickým úvazkem na pražských ORL klinikách. Ve věku 52 let byl jmenován řádným profesorem svého oboru na Karlově univerzitě v Praze. Po odchodu do důchodu pracoval další tři roky v Historickém ústavu Československé akademie věd. V lékařském oboru jen do r. 1998 doma i v zahraničí publikoval 194 vědeckých prací a proslovil 371 přednášek. V červnu roku 1998 obdržel prestižní cenu J. E. Purkyně, udělovanou Lékařskou společností výjimečným osobnostem ve svém oboru.

Souběžně s medicínou věnoval po několik desetiletí s obrovským zápalem svůj zájem historii. A právě tato jeho činnost je pro Blanensko nedocenitelná. Jeho přednášky a vědecké publikace zaměřené zejména na středověké osídlení Drahanské vrchoviny vzbudily pozornost doma i v zahraničí. Do r. 1998 na toto téma pronesl 82 přednášek a publikoval 70 vědeckých prací. Při svých návštěvách rodné vesnice prochodil v terénu stovky kilometrů, s pomocí pásma měřil a mapoval zaniklé středověké vesnice, jejich plužiny i další relikty minulosti. Tuto archeologickou činnost doplnil i jako historik, přičemž nepřebíral údaje starších publikací, ale vlastní analýzou pramenů se vyvaroval opisování chyb předchůdců a přinesl mnohokrát zcela nový pohled. Jeho snad nejznámějším objevem je lokalizace zaniklé osady Bystřec v Rakoveckém údolí, vzpomeňme i Hamlíkov u Ruprechtova, Polom u Klepačova, Neradice a Bezděčice poblíž Těchova ..... celkem 62 osad.

Publikoval opakovaně mj. ve Vlastivědném věstníku moravském a ve sborníku Archaeologia historica. Z jeho monografií připomeňme archeologicko-historické publikace „Zaniklé středověké osady a jejich plužiny“ (1979), „Nejstarší historie hradu a městečka Holštejna a panství holštejnského“ (1991) a „Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin“ (1992), vlastivědné brožury „Drahanskou vrchovinou“ (1998 - s RNDr. Dášou Zouharovou) a „Stručný turisticko historický průvodce Jedovnic a Moravského krasu s hrady a zámky“, historické motivy zpracoval ve sbírce epických básní „Zelený barvínek“. Posledním jeho velkým dílem je obsáhlá a krásná Kronika Podomí (1999), věnovaná s láskou rodné vsi a okolí.

Byl v neposlední řadě i zručným kreslířem,  své publikace sám ilustroval - např. v „Atlase chirurgie ucha“ 785 perokreseb, v připravovaném „Atlase chirurgie krku“ přes 1000 kreseb, desítky krajinných výjevů, archeologických mapek, rekonstrukcí hradů a náčrtů terénních situací..... Když jsem ho žádal o svolení otisknout nějaké jeho mapky, řekl: „Otiskněte si, co potřebujete - a nic za to nechci. Ale ať je tam napsáno, že to nakreslil Černý, protože mně to dalo spoustu práce!“ Připomínám tu větu proto, že vídám na Blanensku publikace s reprodukcemi jeho kreseb, aniž by byl autor jasně uveden.

Jeho snem bylo spojit obě části Podomí, od 16. století rozdělené mezi dvě panství a dnes mezi dva okresy, opět v jeden celek. Byl hrdý, když vyšla turistická mapa Okolí Brna s „jeho“ zaniklými vesnicemi, těžce nesl, když zjistil, že slouží i jako vodítko pro všetečné kopáče. Byl si dobře vědom významu svého díla a byl na ně hrdý, ale současně nebyl nedůtklivý, nepovažoval se za neomylného a počítal s tím, že další badatelé mohou korigovat jeho poznatky. Stal se jedním z dobrých duchů občanského sdružení Barvínek (působí v Podomí, Senetářově, Ruprechtově a na Krásensku).

Pan profesor mi v roce 1999 ukazoval spousty svých poznámek, náčrtů, rukopisů - a bylo jasné už tehdy, že vzdor jeho úctyhodné vitalitě je život příliš krátký na to, aby se mu podařilo zvládnout vše, co chtěl: publikovat, zkoumat terén ... Ale jednu věc stihnul - podařilo se mu zapálit několik (či mnoho?) lidí, kteří sami navazují na jeho práci a pokračují v ní, učí děti, procházejí lesy, pole a louky Drahanské vrchoviny, hledají v archivech... A v nich bude Ervín Černý - Křetínský, tento „malý velký muž“, žít dál.

 Toť k osobnosti profesora Ervína Černého, který se v oboru ZSO může srovnávat se slávou Jindřicha Wankla či Karla Absolona, objevitelů a vědců v oblasti speleologie a archeologie.