Zaniklé středověké cesty

Do celkového obrazu středověké krajiny patří m.j. velice významná sít´ komunikací.

Do pojmu tehdejších komunikací zahrnujeme dálkové spoje, které probíhaly nejčastěji po hřbetech nebo temenech výšin a spojovaly hlavní centra krajů a země a vesnickým osadám se povětšině vyhýbaly. Dále to byly cesty, jimiž sousední osady byly propojeny, a které navíc styk s tvrzí  nebo hradem vlastnícího feudála. Počítáme k nim dále polní a lesní cesty, které

sloužily  potřebám každé osady zvláště  při obdělávání polí a při svozu stavebního dřeva pro tehdejší výrobní rukodělné zpracování, paliva nebo steliva či krmiva z okolních lesů. Na rozcestích, na významných či  dobře viditelných bodech cest byly  osazovány drobné  sakrální a  lidově -  právní objekty (smírčí  kříže, boží  muka, hraniční  kameny).  

Problematice středověkých dálkových spojů uvnitř země i s návazností na spoje mimo zemské hranice byla v naší odborné literatuře věnována velká pozornost.

Daleko méně je však probádána otázka středověkých cest mezi jednotlivými sousedními středověkými osadami. Pro naprostý nedostatek písemných pramenů a pro častost přírodních i antropogenních zásahů v jednotlivých věkových údobích je velice omezena možnost studia a povrchového průzkumu středověkých lesních a polních cest, náležejících jednotlivým osadám at´ dodnes existujícím či staletími zaniklým.

Spojovací cesty  mezi osadami a polní či lesní cesty byly budovány pro možnost jízdy povozem a samozřejmě pro možnost pěší chůze, jízdy kon´mo, pro vyhánění dobytka na pastvu do lesů a pastvin. Kromě cest odstupovaly z osad nebo z průběhu cest stezky či pěšiny,

které sloužily jen pro chodce řidčeji i pro dobytek. Měly charakter jen místní pro tu kterou osadu podobně jako cesty polní a lesní. Někdy však sloužily jako spojovací zkratky k osadám sousedním v případech, kdy spojení cestou bylo nevýhodně dlouhé. Uchovala se z 15. stol. v Půhonech  zmínka o stezce spojující osadu Rudici s Vilémovicemi, ze které po staletích vznikla zčásti silnice, zčásti polní cesta. Podobná pěšinová zkratka či stezka spojovala vzdálené osady dědické části račického panství s račickým hradem a užívali ji rychtáři zmíněných osad pro své pravidelné docházky do sídla račické vrchnosti.

Průběh spojovacích cest mezi osadami nebyl vždy přímý a nejkratší. Závisel na charakteru vertikálního reliefu krajiny. Cesty se vyhýbaly pokud možno prudkým svahům a stráním, uhýbaly stržím. Musely být udržovány poddanými navážením kamení nebo kladením hatí v močálových úsecích. Pokud probíhala cesta lesním terénem, byl z bezpečnostních důvodů po obou stranách cesty vykácen pás lesa, aby chodci a povozy nemohli být znenadání napadeni lupiči, o něž, zejména v neklidných údobích nebyla nouze. V majestátu císaře Karla IV. je uvedeno, že bezlesé pásmo po každé straně cesty má být tak široké, kam až se kamenem dohodí. Tyto bezlesé plochy sloužily zajisté k pastvě dobytka, čímž bylo postaráno o zamezení vzrůstu křovin a lesního podrostu. Památka na toto bezpečnostní opatření je dosud na Drahanské vrchovině zachována v podobě pomístního jména Průklest nebo Proklest. Název je používán lidově i na mapách místa, kde se průklesti podél cest nebo silnic dodnes v celém rozsahu nebo jen částečně dochovaly nebo kde je neznámo kdy je znovu pokryl les.

Jako příklad můžeme použít úplnou „Průklest´“ jižně od Kuniček, „Průklest´“mezi suchým a Velenovem, z části dochovanou „ V průklestěch“ podél staré silnice mezi Petrovicemi a Rájcem, totéž podél silnice mezi Šošůvkou a Houskem, podobně podél staré silnice mezi Lipovcem a silnicí k Ostrovu. Zcela lesem pokrytou „Proklest´“ zjišt´ujeme podél staré cesty mezi budkovanským údolím a Bukovinou, kde se dnes pod tímto názvem označuje nejvyšší místo lesního terénu. Průklest´ byla mezi Senetářovem a Podomím, kde v lese podél silnice probíhá zřetelně hranice proklesti, o jejíž existenci svědší spory senetářovských  poddaných s Rájeckou vrchností v 18. století. Pojmenování se však nedochovalo. Na indikačních skicách z r. 1826 nacházíme řadu dalších případů, kdy podél silnice probíhající lesním terénem je po obou stranách bezlesý pás a kde v současné době stojí odrostlý les nebo jeho další generace.

Udržování spojovacích cest  mezi osadami bylo v širším zájmu poddaných i vrchnosti. Udržování polních cest v našem regionu bylo v zájmu poddaných, jednotlivců pokud šlo o soukromé cesty v rámci lesní lánové záhumenicové plužiny, typické pro většinu plužin Drahanské vrchoviny. Jen v místech rozptýlené  zemědělské držby byly polní cesty povětšině společné a byly proto jistě společně udržovány. Protože lesy až na některé výjimky  náležely vrchnosti, dbala vrchnost o „budování“ lesních cest a o jejich udržování , ale museli se podílet i poddaní, což bylo i jejich zájmem. Můžeme si domyslit, že stav spojovacích cest mezi osadami byl lepší, než stav pouhých cest polních a lesních. Ale i spojovací cesty  měly jakostně velmi daleko do pozdějších veřejných silnic.

Pustnutí osad ke konci 14., v 15. a částečně v 16. století znamenalo těžký zásah do jejich spojovacích, polních i lesních cest. Význam spojovací cesty nebo spojovacích cest procházejících zaniklou osadou se snížil nebo docela zanikl, podle toho, byly-li spoje nadále používány  obyvatelstvem nadále existujících osad. V některých případech nadálé používání spoje zaniklé osady mělo významný vliv na její další osud, jak uvedeme níže. Ještě více byly však postiženy pustnutím příslušné cesty polní a lesní. Jestliže během let byla pustá pole postupně pokryta lesem, nepoužívané polní cesty zanikly v lesním porostu a v průběhu věků zůstaly z nich plytké, často sotva zřetelné žlabovité stopy. Jen v případech, kdy šlo původně o polní úvozové cesty , vyznačují se žlaby větší až značnou hloubkou. Tak tomu bývá zejména tam, kde cesta probíhala svažitým terénem. Na nových lesních plochách vznikaly nové lesní cesty, nasměrované  povětšině na přetrvávající sousední osadu nebo osady. Některé z nich během času, jak se měnily generace porostu, dosloužily a byly nahrazovány jinými. Tímto způsobem narůstala nová etapa zaniklých lesních cest které je nesnadno oddiferencovat od původních zaniklých cest zaniklé osady. V případech, že zaniklá plužina byla připojena k plužině sousední nadále existující osady nebo  k plužinám několika sousedních osad, byla struktura původních plužinových tratí  a nahrazena strukturou novou, odpovídající komunikačním potřebám nabývající osady. Po původních polních cestách nezůstalo až snad na ojedinělé případy, ani stopy.

Pro úplnost nemůžeme se nezmínit o obrovských změnách, které způsobila soudobá etapa technické revoluce na silničních komunikacích mezi osadami a zejména na polních a lesních cestách. Scelením zemědělské půdy a zavedením moderní agrotechniky došlo k vymazání naprosté většiny polních cest, jak byly vyznačeny  ve stabilním katastru. Nová moderní těžební technika spolu s těžkými motorizovanými vozidly pro svoz dřeva způsobila, že většina dosavadních lesních cest se již nepoužívá a tyto rychle pustnou a zarůstají lesními kulturami.Dosavadní hustá sít´ lesních cest je rychle nahrazována řidšími tahy štětovaných nebo asfaltových cest a hospodárnic, uzpůsobených  pro provoz motorizovanými těžebními vozidly.

Z dosud řečeného vyplývá, že orientace o původním stavu cest posléze zaniklých středověkých osad nebyla v nedávné minulosti nikterak snadná a že v současné době následkem radikálních polno-leso-hospodářských změn, omezujících zvláště v polních terénech možnosti povrchového průzkumu, se stává ještě nesnadnější. Na základě zkušeností získaných při povrchovém průzkumu, vytvořili jsme si předpoklad, že by sít´ dnešních silnic a užívaných cest mohla mít informační hodnotu při zjišt´ování  nebo upřesn´ování lokalizace zaniklých osad a věnovali jsme se studiu této problematiky.

V rámci zkoumaného regionu Drahanské vrchoviny na rozloze  693 km²  máme 53 zaniklých osad, z nich u jedné  (Mechlov) neznáme přesnou lokalizaci.

Vztah zaniklých středověkých osad k dnešním silnicím.   

Z celkového počtu 52 zaniklých středověkých osad jich leží na dnešní silnici šest. Z těchto šesti osad bylo pět po dočasném zániku později obnoveno. Je tedy jen jediná trvale zaniklá osada, která leží těsně při silnici (z Jedovnic do Křtin)a jmenuje se Tipeček.

Ze zbývajících pěti dočasně zaniklých osad probíhá silnice Podomím a Kulířovem, při čemž každá z nich je vmezeřena mezi dvě blízké sousední osady. Stojí za zmínku, že v případě Podomí původní průběh osové cesty podél potoka byl přeložen mezi usedlosti a odstup jejich záhumenicových parcel, čímž se mírně zkrátilo spojení mezi oběma okolními vesnicemi a silnice se dostala ze záplavového potočního terénu do výhodnější vyšší polohy. U zbývajících tří osad , Repech, Holštějna a Nových Sadů přístupová silnice odstupuje od vzdálenější mimo probíhající silnice a v jmenované osadě končí. Vznik těchto konečných silničních odboček od vzdálenějších hlavních silničních tahů je pozdějšího data a souvisí s pozdějším obnovením zaniklé osady.

V dalších třech případech se zaniklá osada nalézá v blízkosti probíhající silnice  ve vzdálenosti cca 100 m (Jablonsko, Střílinsko, Sokolí), přičemž v těsné blízkosti Jablonska byla v 18. stol. založena nová osada Suchý. Všechny jmenované osady, trvale zaniklé i obnovené jsou obklopeny bezlesým terénem, z něhož maximum připadá na plužinu a jen zlomek na luční plochu.

Pokud se týče dnešních silnic, dá se závěrem říci, že jen malá část zaniklých osad – v našem případě jen jedna šestina má k nim bližší geografický vztah. Z nich 6, tj. plné 2/3 bylo obnoveno, ostatní 43 zaniklé středověké osady jsou lokalizovány do značné vzdálenosti od dnešních silnic. Nejmenší zaznamenaná vzdálenost činí 300 m (Lipina), největší  4000m (Bystřec). Průměrná vzdálenost všech zaniklých osad této skupiny od nejblíže probíhajících dnešních silnic je 1280 m. Tato zjištění mohou sloužit jako významná orientační pomůcka při pátrání po lokalizaci dosud nelokalizovaných osad.

Vztah zaniklých  středověkých osad k dnešním polím  a lesním cestám

Ze zmíněných již 43 zaniklých středověkých osad, vzdálených od dnešních silnic, 23 je lokalizováno v lesích, v polích je lokalizováno 14 osad a 6 na rozhraní lesů a polí. Všechny tyto osady mají bez výjimky neužší vztah k dochovaným lesním  nebo polním cestám (myšleno před scelováním půdy za komunistů).

Tyto „živé“ cesty bud´ zaniklými osadami přímo procházejí, nebo se jich dotýkají, nebo se v nich kříží (je-li jich více), nebo se v nich rozvětvují nebo se větví před vstupem nebo za výstupem ze zaniklé osady. Jednoduše procházející cesty zjišt´ujeme celkem u 13 zaniklých osad (=30,2%). Jednoduchý, nevětvící se průchod osadou je dvakrát častější u osad lokalizovaných v polích : (u polních lokalizací ve 42,8 %, u lesních lokalizací jen v 21,7%).

Větvení cest uvnitř zaniklé osady a větvení před vstupem nebo za výstupem ze zaniklé osady je naopak častější u lokalizací lesních (u lokalizací lesních v 78,3 %, u lokalizací polních v 57,2 %). Větvení u lesních lokalizací je podstatně bohatší. Rovněž křížení cest uvnitř osady je častější u lesních lokalizací. Bohatší zastoupení a složitější průběh cest u lesních lokalizací vzhledem k lokalizacím  polním se dá vysvětlit tím, že hustší sít´ polních cest byla při obdělávání polí na závadu a u nepoužívaných cest byla tendence po jejich zlikvidování. Tato situace se lesních cest netýkala  a proto zůstávaly ve větším množství ušetřeny. Tyto poznatky mají vést badatele k tomu, aby při plánovaném zjišt´ování  lokalizace zaniklých osad používal

Jako významné pomůcky průběhu polních a zejména lesních cest, zvláště pak jejich křižovatek  a větvení.

Diferenciace cest z doby existence zaniklých středověkých osad, at´ dosud používaných nebo

zaniklých a dosud používaných nebo již zaniklých, může být velmi nesnadná. Pokud jde o cesty at´ používané nebo zaniklé, které procházejí dlouhou osou půdorysu zaniklé osady, můžeme takřka s určitostí je považovat za původní cestu osady z doby před jejím zánikem.

Takto doposud používané cesty zjišt´ujeme u osmi zaniklých osad (Hrádek, Polom, Valdov, Jesenec, Bouchenec, Přivyšina, Bezděčice, zaniklé Housko). Za původní cestu probíhající osadou před jejím zánikem můžeme oprávněně považovat dnešní silnice probíhající obnovenými zaniklými osadami Kulířovem, Holštejnem, Repechami, Novými Sady a s přihlédnutím k výše zmíněné  změně i Podomím. Ze zaniklých cest lze s jistotou považovat za původní cestu dobře zjistitelnou stopu probíhající dlouhou osou Vilémova a Ovčince.

Zabýváme se zde otázkou existujících cest vzhledem k zaniklým středověkým osadám. Návazně je třeba zdůraznit, že průzkum a studium  zaniklých cest v námi zkoumaném regionu

Drahanské vrchoviny by mohly problematiku komunikační sítě v terénu zaniklých osad a jejich plužin obohatit o další poznatky. Podobný průzkum prováděný s tímto zaměřením je nesmírně časově náročný, na mnohých místech fyzicky obtížný, vyžaduje bystré pozorovací schopnosti a v mladých hustých, stěží proniknutelných lesních porostech je prakticky neproveditelný. Pracovní podmínky dovolily provést tento průzkum jen sporadicky a útržkově a to jen v místech s vhodnými terénními a časovými podmínkami. Ve výzkumu je třeba pokračovat.

Závěrem lze shrnout:

a)      Následkem zániku četných středověkých osad na Drahanské vrchovině došlo k výrazným změnám  v existenci i v průběhu meziosadových komunikací majících vazbu na zaniklé středověké osady. K ještě větším změnám došlo v síti polních a lesních cest u jednotlivých zaniklých osad. Charakter těchto změn je většinou zánikový.

b)      Výskyt lokalizací zaniklých středověkých osad na dnešních silničních komunikacích

nebo v jejich blízkosti je řídký a týká se sotva jedné šestiny z celkového počtu 52 (resp. 53) zaniklých středověkých osad.

c)      U zaniklých osad ležících nadále na používané meziosadové komunikaci, která 

             v pozdější době nabyla charakter silnice, dochází často v pozdější době k novému 

             osídlení zaniklé lokality ( v 33,3 % případů, resp. v 66,6 %, zařadíme-li sem Holštejn,     

             Nové Sady a Repechy). U osad vzdálených od silničních komunikací, dochází 

             k novému osídlení jen výjimečně (jen v 6,4 %, a to v případech již zmíněných  osad   

             Holštejna, Nových Sadů a Repech).

d)      Zaniklé osady vzdálené od dnešních silnic, lokalizované v polích  a lesích , se 

       vyznačují bez výjimky tím, že jimi probíhá nebo je těsně míjí dosud používaná cesta 

       nebo i více cest, které se v osadě nebo v její nejtěsnější blízkosti kříží nebo větví. 

       Bohatost průběhu a větvení těchto cest je větší u lesních lokalizací zaniklých 

       středověkých osad než u lokalizací polních. Tento poznatek má vysokou hodnotu 

        informačního  faktoru při cíleném hledání zaniklých středověkých osad.

e)       Je žádoucí provedení výzkumu zaniklých cest v terénech zaniklých středověkých 

Osad, což by přispělo k vypracování přesnějšího obrazu středověké krajiny v místech zaniklých  osad. Tato práce by byla velmi náročná jak po stránce detekčních schopností badatele při   povrchovém průzkumu, tak i po stránce fyzické i časové náročnosti.